Název

Sklárna, pův. Österreichische Glashütten-Gesellschaft / Union / Mühlig Union, Ústí n. L.

Popis

PRŮZKUMY

Založení sklárny vzniklo z podnětu tehdejšího ředitele Spolku pro chemickou a hutní výrobu Maxe Schaffnera (později také viceprezidenta Rakouské společnosti sklářských hutí).
Chemická továrna expedovala značnou část svých produktů v tekutém stavu a musela všechny potřebné obaly, tj. demižóny a zásobní lahve, nakupovat od různých dodavatelů. Proto se zde nabízela možnost založit v místě sklárnu se zajištěným odbytem.
Dostatečný kapitál ke stavbě, získala Rakouská společnost sklářských hutí (Österreichische Glashütten-Gesellschaft) v Ústí n. L. a výstavba sklárny tak započala dne 29. března 1872.
Výroba pak byla zahájena v létě 1873.
Součástí sklárny byla kromě dvou pánvových pecí také pec vanová, první svého druhu, která umožňovala nepřetržité tavení a hromadné zpracovávání skloviny, jež bylo v té době výlučně rukodělnou záležitostí.
Dále zde byly pece tavicí, chladicí, tunelové a temperovací, vytápěné generátorovým plynem, vyráběným ve vlastní plynárně.
K vybavení hutě patřila též brusírna, pánvárna a šamotárna pro výrobu žárovzdorných kamenů na stavbu a opravu pecí. Součástí závodu byla i kotelna s parním strojem.
Ústecká sklárna vyráběla obalové sklo všeho druhu, které nacházelo uplatnění v potravinářském i chemickém průmyslu.
Mezi sortiment patřily demižóny, bílé a barevné lahve všeho druhu, laboratorních skla, duté skleněné koule do rybářských sítí i osvětlovací skla do plynových lamp.
Vzestupný vývoj ústecké sklárny, podlomilo vypuknutí první světové války. Značná část ze zhruba osmi set zaměstnanců musela narukovat.
Válečné události vedly k omezení odbytu v tuzemsku i v zahraničí a např. výroba osvětlovacího skla musela být po dobu války zcela zastavena. To vše se promítalo do výsledku hospodaření sklárny kdy objem její produkce výrazně klesal. V roce 1916 využíval sotva polovinu své výrobní kapacity.
Po skončení války probíhala obnova výroby kvůli nedostatku uhlí i surovin s velkými obtížemi.
Po vzniku ČSR se navíc stalo neúnosným, aby si Rakouská společnost sklářských hutí ponechala svůj dosavadní název. Valná hromada akcionářů ji proto v roce 1919 přejmenovala na Union, akciovou společnost sklářských hutí v Ústí n. L.
Válkou oslabená sklářská výroba se dostávala postupně do normálních kolejí. Avšak v souvislosti s první poválečnou krizí z nadvýroby došlo roku 1922 k poklesu cen na zahraničních trzích, který měl za následek zhoršení odbytových možností, následné omezování výroby a propouštění.
V roce 1924 se ústecká sklárna Union sloučila se závody Maxe Mühliga, takže nová firma nesla dále označení Mühlig Union.
V příštích letech také opět nastala příznivá odbytová situace.
Koncem 20. let, závod zastavil výrobu osvětlovacího a laboratorního skla a věnoval se výlučně sklu obalovému.
S rozšiřováním strojní výroby se modernizovaly celé provozy, přestavovaly tovární haly a zvyšovaly komíny. Výrobní kapacita sklárny vzrostla na 60 milionů lahví ročně.
V roce 1929 zaměstnával závod 816 dělníků a přibližně stovku úředníků, úhrnem nejméně 900 osob.
Ovšem nadějný vývoj závodu podlomila světová hospodářská krize.
Její projevy nebyly zprvu nijak dramatické, neboť a. s. Mühlig Union přenesla do ústeckého závodu výrobu lahví ze sklárny v Hostomicích, která musela být po opakovaných požárech v letech 1926 a 1928 zastavena. Přesto bylo počátkem 30. let propuštěno v Ústí n. L. nejméně 300 pracovníků.
Zatímco se ve většině průmyslových odvětví projevily během druhé poloviny 30. let známky oživení, ve sklářství přetrvávala hluboká deprese.
V roce 1937 došlo k pokusné výrobě plochého skla , avšak ta byla ukončena během zářijové krize v roce 1938.
Do vypuknutí 2. světové války se v ústeckém závodě po připojení českého pohraničí k Německu moc nezměnilo.
Část českých pracovníků odešla do vnitrozemí ještě před příchodem německé armády, ti kdo zůstali, prožívali těžká léta války a okupace. S prodlužující se válkou klesal odchody do armády počet zaměstnanců.
Od roku 1940 je nahrazovali francouzští a od roku 1942 též sovětští váleční zajatci, ubytovaní ve sklárně.
Ruční výroba lahví, provozovaná na posledních dvou dílnách, byla zastavena roku 1942. Pokračovalo jen foukání demižónů. Výrazně také vzrostla poptávka po zavařovacích sklenicích.
Během let 1943 - 1944 pracovalo v závodě přes 650 osob, z toho bylo 68 francouzských a 235 sovětských zajatců; 32 z nich, zahynulo v důsledku podvýživy totálním vyčerpáním.
V roce 1945 byl provoz zastaven; to měla sklárna už jen 410 zaměstnanců, z nichž polovina byli právě zajatci.
Po válce se výroba ve sklárně opět částečně obnovila. Obalové sklo se zde vyrábělo do devadesátých let, kdy byl provoz po neúspěšné privatizaci definitivně ukončen.
Do současné doby se zachovala jen malá část budov. Ty co ještě stojí, jsou zpravidla prázdné a chátrají.

zdroj: usti-nl.cz/dejiny/htm
(upraveno)

Nastavení